Petra Burianová: Pečení je pro mě životní styl, láska nenahraditelnou ingrediencí

Petra Burianová: Pečení je pro mě životní styl, láska nenahraditelnou ingrediencí

Při pečení i při práci vsází na kreativitu, která je podle ní spojením znalostí, šikovnosti a smyslů. A že jí má opravdu na rozdávání, dokázala vítězka soutěže Peče celá země před zraky jednoho a půl milionu diváků. Právničku Petru Burianovou, která peče už od třinácti let, jsme vyzpovídali ihned po jejím sobotním triumfu – jaké jsou její dojmy, tajné triky a plány do budoucna?

 

Je něco, co právničinu a cukrařinu spojuje? Nebo jsou to dva protipóly, které vám pomáhají dosáhnout životní rovnováhy?

Mezi lidmi je rozšířený velký omyl, že právničina není kreativní. I když se nazpaměť naučíte nějaké zákony, bez kreativity nikdy nevymyslíte, jak je zkombinovat a jak kauzu vést. A právě kreativita je to, co má právničina s cukrařinou společné. 

 

Do soutěže vás přihlásila dcera – jaká byla vaše první reakce?

Nikdy! Na to zapomeňte! (smích) Když jsem ale viděla zklamání v jejích očích, svolila jsem s přesvědčením, že stejně nemám šanci. Jakmile přišla pozvánka na casting, s dcerou jsme hned zhlédly všechny série britské verze, abych vůbec věděla, co je to za soutěž. Nakonec mi to vlastně přišlo strašně pěkné a laskavé. Takže jsem se uklidnila, ale na casting jsem šla s tím, že to není pro mě – že tam budou ty mladé, krásné holky. A oni hledali ty staré a vypečené… Když mi pak volali z České televize, že jsem se dostala mezi dvanáct statečných, už se mi trošku roztřásly nohy. Ale děti byly nadšené.

 

 

Tak jste se tedy pustila do příprav a trénování?

Museli jsme poměrně rychle reagovat na zadání a předem odeslat receptury – na sestavení asi dvaceti receptů jsme měli měsíc. Takže přijdete večer zničená z práce a máte si jít trénovat třípatrový dort. Spoustu věcí jsem proto vybrala opravdu pocitově a výslednou představu jsem měla jen v hlavě. Ta pravá panika nastala až těsně před soutěží, kdy jsme měli prostor na trénink, ale receptury už jsme nesměli měnit. Najednou zjistíte, že tenhle krém nebude do tohoto dortu to pravé ořechové, nebo že ho budete mít málo. Takže jsem opravdu jela – ráno o víkendu jsem v pět vstala a o půlnoci jsem šla do postele. Ještě před tím jsem ale roznesla ochutnávku po celé vesnici, protože u nás nechtěl dorty, věnečky nebo croquembouche nikdo už ani vidět. 

 

Který soutěžní dezert byl pro vás největší výzvou?

Mám pocit, že věci, kterých jsem se nejvíc bála, opravdu dopadly nejhůř. Prostě už jsem od začátku tušila, že to není moje parketa. Nebylo to jen o tréninku, ale i o štěstí, o náhodě a o zvládání stresu a nepředvídatelných situací. Třeba když jsem slyšela o sušenkové věži, podlomila se mi kolena a šla jsem googlovat, co to je. Nepříjemnou komplikací byl také zánět zápěstí při výrobě kremrolí.

 

Co jste si naopak nejvíce užila nebo jste svým výkonem sama sebe překvapila?

Nejvíc pyšná jsem byla na finálový dort, byť nevypadal přesně tak, jak jsem ho měla vymyšlený v hlavě. Ty čtyři hodiny jsem měla odpojený mozek a jely jenom ruce, vůbec jsem nevnímala okolí, a tak mě samotnou překvapilo, že jsem to dala. Byl to i nejsilnější okamžik, protože když nám stopli čas, soutěž tím pro mě skončila. Řekla jsem si: tak a teď už je mi všechno jedno – upečeno, odevzdáno, jedu domů. 

 

Co se dělo s upečenými dezerty po natáčení?

Žádné plýtvání se nekonalo – členů štábu bylo opravdu hodně a automaticky chodili s lžičkou v zadní kapse. Vždy se všechno snědlo. I to nepovedené, nedopečené a nedokynuté.

 

Jakou surovinu při pečení používáte nejčastěji a nejraději?

Hrozně ráda používám vanilku nebo volím takové ty základní chutě – třeba na rum nebo čokoládu. Člověk rád zaexperimentuje, ale tohle je to, co chce opravdu jíst. 

 

A pomocník, bez kterého se v kuchyni neobejdete…?

Určitě manžel – jsme spolu pětadvacet let a máme spolu pět dětí. Je to má velká opora a můj pevný bod ve vesmíru. Láskyplně mě krotí, když jdu v jedenáct večer dělat listové těsto, jehož příprava trvá čtyři hodiny. Díky němu jsem tam, kde jsem, a dělám to, co dělám. A pokud se ptáte na spotřebič, tak je to ruční šlehač. Bez toho by to moje ruce nedaly. 

 

Máte nějaký univerzální trik, jak zamaskovat nepovedený výsledek?

Když jsme dělali mirror glaze – zrcadlovou polevu, podařilo se mi hřbetem ruky promáčknout hranu dortu. Tak jsem vzala zlatou barvu a celé jsem to pěkně obtáhla. Někdy je prostě potřeba mít ty chyby rád a udělat z nich přednost. Koneckonců příběh prodává.  

 

Byla porota stejně přísná i mimo kameru?

Během natáčení jsme měli zákaz komunikovat s porotci. Museli jsme zachovávat odstup a oni profesionalitu. Musím ale přiznat, že Jozífek byl můj velký vzor už před natáčením a když jsme se pak mohli konečně lépe poznat, potěšilo mě, že je přesně takový, jak jsem si ho představovala – báječný člověk se srdcem na správném místě.

 

Čí odchod ze soutěže vás mrzel nejvíce nebo se vám zdál nespravedlivý?

Nejvíc mě mrzelo, když odešla Danielka, se kterou jsme se hodně sblížily. A nepřišlo mi to ani úplně fér. Ale s odstupem to člověk vidí trochu jinak. Nad čím jsem ale hodně přemýšlela a stále přemýšlím, je odchod Josefa. Ten si to podle mě opravdu nezasloužil.

 

 

Jak jste prožívala finále? Byla jste nervózní, nebo jste si vše užila do posledního zrníčka mouky?

Byla jsem hlavně už vyčerpaná, všechny tři jsme byly. Dvanáct hodin jsme stály na nohách, ve stresu, často i bez možnosti se pořádně najíst nebo si odskočit. Člověk pak měl tendence to vzdávat. Úplně chápu Honzíka v semifinále, který už prostě dál jít nechtěl. První natáčecí den velkého finále jsem byla jak leklá ryba. Druhý den pak přijela rodina, a to mě nastartovalo a hnalo kupředu.

 

Šla byste do toho znovu?

Byla to krásná zkušenost, která mě obohatila a dala mi spoustu přátel, známostí a kontaktů, ale teď už zase toužím po nějaké jiné. Nejsem úplně soutěživý typ.

 

Jaké ponaučení či poselství si ze soutěže odnášíte?

Že i když se to zdá být úplně bezvýchodné, je potřeba zachovat chladnou hlavu. Ve stresu se dají vymyslet fakt neuvěřitelné věci, jen se člověk nesmí bát a nesmí přestat bojovat.

 

Co máte v plánu nyní? Bude pro vás cukrařina i nadále koníčkem a vášní nebo se váš úspěch promítne i do pracovního života?

Pečení pro mě není jen koníček, spíš životní styl. Snažím se o soběstačnou domácnost, hodně věcí si vypěstujeme, vychováme, upečeme. Mám ráda, když vím, co v jídle je. Jsme zvyklí na domácí a poctivé věci dělané s láskou. Takové jídlo má podle mě přidanou hodnotu. Když si ho zpracováváte sami, právě s tou láskou a v klidu, tak tam přidáváte něco, co není vidět, není to hmatatelné a měřitelné, ale úplně jinak to chutná.

To, co bych teď chtěla dělat, je předávat tento přístup ostatním a inspirovat je, aby se vrátili k tradicím. Hlavně aby začali používat zdravý selský rozum. Lidi totiž přestávají přemýšlet a začínají napodobovat jiné, kteří jsou hodně vidět a slyšet, ale jejich názory vůbec nemusí být správné. Přitom je většina věcí ve své podstatě tak strašně jednoduchá… Je to jen o tom, aby si lidi začali věřit a nebáli se vybočovat z řady.

 

Vrhnete se tedy pod vlivem nově načerpané inspirace do experimentů, nebo zůstanete u osvědčené klasiky?

Experimentuji ráda, to k cukrařině patří. Na druhou stranu – co tady ještě není? Je pět základních druhů těst a jediné s čím si můžeme hrát, jsou různé textury nebo kombinace chutí, ale to také nejde inovovat do nekonečna. Člověk rád ochutná něco moderního a extravagantního, řekne dobrý, ale pak si jde udělat své oblíbené loupáčky nebo chleba.

 

Petra Burianová