Jenda Jirka: Vraťme se k pečení doma a kvalitním surovinám

Mladého kadeřníka Jendu nešlo v soutěži Peče celá země přehlédnout. V konkurenci dalších jedenácti amatérských cukrářů se probojoval až do semifinále, a ze soutěže tak odešel jako nejúspěšnější muž. Ve volném čase se rád prochází se svou adoptovanou fenkou a všechno se podle něj nejlépe řeší u kávy s bábovkou. Probrali jsme nejen jeho účast v soutěži, ale i zásadní roli kvality potravin, které jíme.

 

Jendo, do soutěže jste se přihlásil sám. Co vás k tomu vedlo? 

Už dlouho jsem přemýšlel o něčem takovém exhibicionistickém, ale žádný formát kuchařských soutěží mě do té doby nezaujal. Když na mě na YouTube vyskočila pozvánka, hned jsem věděl, že je to přesně pro mě. Vyplnil jsem tedy dlouhatánský formulář včetně jakéhosi pekařského vysvědčení. U spousty věcí jsem napsal, že jsem to nikdy nepekl. Nakonec ale vše dobře dopadlo a po obou castingových kolech jsem to minimálně považoval za dobrou zkušenost.  

 

Jak jste prožíval přípravy?

Když mi pak volali, že postupuju do finálové dvanáctky, měl jsem asi tři týdny, abych vypracoval zadané recepty. Přišlo jich okolo dvaceti a já jsem asi u poloviny věcí vůbec nechápal, o co jde. Navíc jsem v té době byl velmi vytížený pracovně a do toho ještě přišla nemoc. Takže moje příprava byla opravdu minimální.

 

A litoval jste toho potom? V semifinále se zdálo, že se již dobrovolně vzdáváte… 

Byl to obrovský stres. Do sedmého dílu mi to nějak vycházelo, pak už ale recepty byly tak složité a chtělo se po nás tak moc, že se ta velká nepřipravenost opravdu projevila. A je to škoda – u některých receptů vím, že už bych je znova udělal líp. Ostatní byli připravení mnohem lépe – nosili si třeba fotky, jak mají vymyšlenou tu sušenkovou věc, a na výsledku to bylo znát. Já jsem v životě nepekl ani ty sušenky.

 

 

Jak byste tedy svou účast zhodnotil? Přihlásil byste se znovu?

Určitě! Já jsem se v té soutěži opravdu – a to byl snad i důvod, proč jsem se přihlásil – naučil péct. Bohužel ty výborné feedbacky od poroty přišly až při hodnocení, takže se z toho člověk může poučit až zpětně. S ostatními spolu dodnes komunikujeme, posíláme si recepty, radíme se… takže to minimálně umím zase o krok líp a vidím dál. Nebojím se zkoušet. 

 

Ovlivnila soutěž vaši profesní dráhu kadeřníka?

Že by se mi přihlásilo víc klientů, nebo bych dostal víc zakázek, tak to ne. Ale pracuju v salonu, kde jsou prosklené výlohy, a tak si mnohem víc všímám, jak se lidé zastavují a dívají se. Klienti – mí i mých kolegů – se semnou také často chtějí fotit. Během soutěže občas někdo do salonu i vešel s tím, že mi strašně fandí. To bylo moc milé.

 

Takže s tím nehodláte seknout a naplno se vrhnout do cukrařiny…

Ne, pořád nejsem profesionál, ale je to můj velký koníček. Momentálně připravuji takové YouTube virály o pečení, točím živě i na Instagramu. Lidi buď pečou rovnou se mnou, nebo mi posílají zpětně, jak se jim to povedlo (nebo taky nepovedlo) a označují mě. Asi by mě bavilo navrhovat do nějakého bistra dezerty a dělat jim receptury, ale nedokážu si představit nebýt kadeřníkem.. 

 

Postupujete v kuchyni vždy podle receptu, nebo je vaší strategií spíše improvizace?

U takové té „fashion“ cukrařiny přesně dodržuju recepty, tam je to hodně důležité. Ale u krémů do dortů nebo u korpusů mě baví i ta improvizace. Do spousty receptů dávám třeba rum nebo vanilku, i když tam nepatří. Ale hlavně objevuju kouzlo kvalitních potravin – třeba čokolády. Dřív jsem to neřešil, ale teď jezdím do specializovaných obchodů, kde mi odvypráví, ze kterého řádku pole to je, a to mě baví.

 

A je to určitě znát i na chuti…

Určitě. Během účasti v soutěži se mi velmi vyvinuly chuťové pohárky. Bezpečně poznám náhražky i chybějící špetku soli v moučníku, která podtrhne jeho chuť. Musím uznat, že v tom porotci měli pravdu. 

 

Myslíte, že naše chuťové buňky vlivem nekvalitních surovin zakrněly?

Asi trochu ano. Překvapuje mě, že spousta lidí čte složení kečupu nebo párků, ale u dezertů a pečiva to nedělají. Kdyby se ale pečlivě podívali na složení třeba listového těsta, myslím, že by se hodně podivili. Přitom není náročné ho udělat doma. 

 

Takže bychom měli kupovat méně polotovarů a vrátit se zpět k domácí výrobě?

Myslím si, že by to lidi měli začít víc řešit. Podle mě není problém, že někdo jí sladké nebo pečivo, ale jaké. S náhražkami to stejně není dietní ani zdravé – je to chemické, a navíc to prostě nechutná dobře. Když chce člověk hřešit, tak z kvalitních potravin. To platí i o pečivu – spousta lidí dnes tvrdí, že jsou alergičtí na lepek, protože je jim po pečivu špatně. Ale možná je to často jen z těch kypřidel a přidaných látek, které tam nepatří.   

 

No jo, ale času dnes prostě není nazbyt a kvalitní suroviny často bývají o něco dražší…

Založit si doma kvásek je velmi levné a příprava chleba ve výsledku taky nezabere moc času – většinu doby prostě sám od sebe kyne a potřebuje minimum pozornosti. Výsledek je navíc mnohem zdravější a pro tělo lépe stravitelný.  Stejně snadno připravíte třeba skořicové šneky – přes noc zpomalíte kynutí uložením do lednice, ráno je dáte na dvacet minut do trouby a máte snídani jako z nějaké nóbl kavárny. Přitom bez margarínu, palmového oleje, kypřidel a glukózovo-fruktózového sirupu, prostě z kvalitních surovin a za zlomek ceny. Určitě je to fajn i pro celou planetu – včetně různých eko-bio aspektů. Prostě si myslím, že pečení doma má smysl.

 

Kde čerpáte inspiraci? Máte mezi profesionály nějaký vzor?

K profesionálnějšímu pečení mě inspirovala Lucie Dvořáková, známá jako Chez Lucie, která napsala výbornou kuchařku Dorty. Ze zahraničních pak Marry Berry – to je prostě bohyně. Do soutěže jsem však neznal Jozefa Maršálka, ale poslední dobou podle něj hrozně rád peču. Je to přesně takové to tradiční hozené do moderna.

 

Vy se však nyní také dostáváte do role, kdy mnohé inspirujete…

Před soutěží mě nikdy nenapadlo, že by podle mě mohl někdo něco péct. Lidi ale začali zkoušet mé recepty a dávat je na sociální sítě. Mimo jiné i to moje 3D vejce. Tak jsem zvědavý na Velikonoce podle Jendy… 

 

Závěrem bych se ráda zastavila u tématu „muži a pečení“. V soutěži byla zástupců mužského pohlaví menšina – myslíte si, že se v Česku opravdu jedná spíše o doménu žen?

Podle mě je to stejné jako s vařením – ženy prostě vaří, protože musí. Navíc v sobě mají zafixovanou potřebu se o někoho starat. Chlap vaří nebo peče, když prostě chce. A myslím si, že naopak chtějí čím dál častěji. Čím dál víc lidí totiž pracuje v kanceláři a nevytváří nic hmotného, a vařením či pečením si to vykompenzují. A ještě to navíc můžou sníst. Co víc si přát?