Lukáš Hejlík: „České gastro není konzervativní, díky tomu mohou vznikat mladé a drzé koncepty“

Lukáše Hejlíka znáte jako herce a blogera, který brouzdá republikou křížem krážem, aby tu objevil zajímavé bary, bistra, kavárny a restaurace. Říká, že jich navštívil už přes dva tisíce, a že díky tomu začal české gastronomii mnohem víc věřit. Povídali jsme si nejen o Gastromapě nebo o tom, jak založit Gastrokroužek, ale také o tom, proč existuje soutěž Food Blog Roku, kterou Lukáš už čtyři roky vyhlašuje.

 

Už po čtvrté se letos vyhlašuje Food Blog Roku (FBR). Koho napadlo tuhle soutěž založit a oceňovat české food bloggery?

Myslím, že těch ročníků bylo mnohem víc. Soutěž založili manželé Beránkovi, kteří organizovali první čtyři ročníky, a já je vždycky moderoval. S pátým ročníkem ztratili nejen generálního partnera, ale taky asi i entuziasmus v tom pokračovat, takže jsem to po nich převzal. 

Letos soutěž pořádám po čtvrté, takže to tak vypadá, že by to mohl být 8. ročník. Je pravda, že za těch osm let se leccos změnilo. Před osmi lety byla foodblogová scéna nová, Instagram nebyl v takové síle, byl to rozpuk blogerství jako takového a nejvíc se mu dařilo ve food disciplínách. Tenhle rozvoj s sebou pochopitelně přinesl i hodnocení práce blogerů. Tehdy jich bylo kolem padesáti, dnes jich je na scéně aktivních přes tři sta. 

Dobře, takže osm ročníků soutěže. Za tu dobu jí prošla docela úctyhodná řádka blogerů, kuchařů, cukrářů a foodies všeho druhu. Dá se říct, že by některý z blogerů něčím vyčníval? Byl zajímavější než ostatní? Utkvěl vám v paměti?

Jasně, jsou tam takoví ti „dinosauři“, kteří se drží od začátku – Maškrtnica, Kitchennette, Kitchen Story, Zásadně zdravě a na další jsem určitě zapomněl, protože vyjmenovávat znamená zapomínat.

 Jsou to lidé, kteří jsou na této scéně od začátku a zasloužili by si nějakou síň slávy. Nejsilnější je snad Pan Cuketka, který ale na akci nikdy nebyl a pečlivě si střeží svou anonymitu. Každý rok, a to je důležité, přichází noví hráči, noví nadšenci. A to je pro foodblogerskou scénu velmi potřebné. Aby přišli noví, a noví, a noví, protože to vždycky znamená progres. 

Objevují se na téhle scéně nové talenty? Je ještě z čeho vybírat?

Objevují, díkybohu za to. Každý rok si říkáme – tak co, budeme letos zas ten Food Blog pořádat? Víme totiž, kolik je za tím práce. Když to ale rozjedeme, vidíme nové objevy, nováčky a jejich entuziasmus, víme, že to stojí za to. A letos je nováčků, řekl bych, rekordní počet. To je super znamení.

Tak to jsou dobré zprávy. Máte pro ně speciální kategorii -  Nová ETApa. Máte radost z letošních nových objevů?

Máme, máme. Je tam krásně vidět, že někdo kráčí ve šlépějích známých a respektovaných foodblogerů a pokouší se – nechci říkat o to samé, ale je tam znát inspirace. Někdo ale zase nastoupil na nové trendy, jako je TikTok, Reels, dynamická, rychlá a progresivní videa. Lidé, kteří vyhrávají, musí umět vařit, fotit, psát a inspirovat, to jsou taková naše hlavní kritéria. Řekl bych, že letošní vítěz byl velkým překvapením pro všechny, zejména pro zaběhnutou scénu.  Jsou jím Andrea a Jirka z @chefkoudy a myslím, že stojí za to je sledovat.

Kam se podle výsledků FBR ubírá česká gastronomie? Schovává se domů do kuchyní? Přesouvá se do malých bister? Do velkých restaurací?

Otázkou je, jestli blogeři reflektují vývoje gastronomie. Pečlivě sleduji gastroscénu, bistroscénu i foogblogery, a kdyby PG Foodies, kteří vyhráli FBR před třemi lety, neotevřeli bistro Etapa a nedokázali to, co dokázali, řekl bych, že samotné gastro blogy moc ovlivněno není. 

Je ale pravda, že právě díky nim dochází k velkému uvolnění. A že se dopředu dostává vizualita jídel, která je spolu se surovinami velmi důležitá. Vždyť my jsme ještě pořád schopni pochybovat, jestli 129 korun není za obědové meníčko moc, ale jsme schopni dát 139 korun za dobře obložený krajíc řemeslného chleba. Je to asi signál toho, že foodblogy na gastro přece jen vliv mají. 

Co je na FBR nejlepší? Radost z nových objevů? Setkávání s foodies z celého Česka? Párty?

Od začátku je to nejdůležitější právě setkávání. Už od prvního ročníku je vidět, že lidi, kteří se potkávají jenom online, mají obrovskou radost, když se vidí naživo. Někteří jsou sice plaší a online jim vyhovuje víc, jsou zvyklí na sebe koukat ve storíčkách a na blogu. Takoví si k ostatním hůř hledají cestu, ale my jsme tu s FBR proto, aby to pro ně bylo snazší. 

Když jste foodbloger, moc možností potkat se s ostaními „kolegy“ nemáte, pokud zrovna někdo nekřtí nějakou knihu. FBR je tu jednak proto, abychom se poznali osobně, ale také proto, aby soutěž trochu nastavila kritické zrcadlo. Ta anketa je poměrně přísná a tvrdá. Porota, která blogy posuzuje, je nekompromisní, což je složité, protože platí jednoduchá rovnice. Foodbloger rovná se tak trošku umělec a umělec rovná se tak trochu ješita. Doufám, že se nikoho nedotknu, vždyť je to i můj případ. Velmi často není blogování práce, ale koníček, a v tu chvíli je jakékoliv hodnocení velmi těžké a je nutné našlapovat opatrně. Našlápnout ale chceme, abychom zhodnotili, jaký ten rok byl, a taky blogery motivovat, aby tahle disciplína neusnula. Domácí vaření v Česku je a bude, a pokud budou blogeři skvělí, mohou inspirovat něčí stravování nebo dokonce život. 

Nechceme se chlubit, ale ETA letos byla hlavním partnerem FBR a udělalo nám to velkou radost.

Radost, to my máme taky. ETA je česká značka, je dlouhodobým partnerem a inspirátorem domácího vaření a prostě se to k sobě strašně hodí. Letos si chceme vyzkoušet, co můžeme vylepšit na dalších ročnících. Krásně se to doplňuje – tradiční česká značka, která jde s dobou a tenhle mladý progresivní projekt, který umí ovlivnit lidi doma, protože každý se chce na věci dívat krásně.

Vypadáte, Lukáši, že docela rád jíte. Objevovat nové gastropodniky a koncepty po celé republice je asi docela dobrý maraton, nebo se pletu?

Můj pracovní život je maraton a běhám ho po celém česku. Když jsem moderoval FBR, řekl jsem si – tý jo, vždyť já bych chtěl taky něco takového mít. Ne, že bych vařil úplně blbě, ale nemám skills na focení, psaní tak trochu, ale hlavně neumím inspirovat ostatní nějakou krásou. 

Tak jsem prostě začal popisovat své cesty, zážitky a podniky, které jsem objevil. Rád bych řekl, že jsem na tom každý den pracoval, ale je to spíš radost, koníček, skoro bych se nebál říct vášeň. Asi jsem přišel s něčím, co tehdy nikdo moc nedělal, a proto to mělo úspěch. 

Vracíte se k místům, která už jste jednou objevil? Stíháte je sledovat?

Rád se vracím na místa, která mám v bezprostřední blízkosti v Praze nebo na Moravě, pak také za těmi, za které tak trochu ručím, a které jsou v knížce 365 nebo v knížce 555. Vždyť i já jsem ten, kdo si tam s knížkama chodí pro razítka. Po nějakém čase se vracím i na místa, která mám v appce, protože situace tam může být jiná a když mi třikrát čtyřikrát přijde špatný ohlas od uživatelů Gastromapy, vím, že by bylo dobré se tam stavit a posoudit to po svém.

Česká gastronomie má velkou spoustu nešvarů, ale myslím, že mnohé z nich se nám podařilo nechat za sebou. Je něco, co na ní máte naopak velmi rád? A v čem je lepší než gastronomie jiných zemí?

Je to dvousečné. Pořád se tady pořád odvoláváme na to, co tady bylo přetrženo a na jakou tradici chceme nastoupit, ale zároveň tu máme jedny z nejprogresivnějších konceptů, kavárenská a bistroscéna tady vyloženě tepe a já si to při každé cestě do zahraničí uvědomuji. Spousta zemí má tradičně zakořeněné něco, co nám chybí – ten vztah k jídlu, že to není jen palivo, ale že je to společenská a kulturní hodnota. A to my neumíme. 

Na druhou stranu je tu ale gastroscéna, na které sílí nejen nabídka, ale i poptávka, která ji žene dopředu. A protože tu nemáme tu strašně starou konzervativní scénu, mohou přicházet nové, dynamické a drzé projekty. A to je strašně důležité. Je to to samé, jako když přichází noví foodblogeři, kteří nám to tady pěkně nabourávají a ruší. A je dobře, že se to děje. 

Teď jsem byl v Chorvatsku, všechno pěkné, ale když tam má člověk narazit na nějaký originální podnik, je to sakra složité. Tady se to díkybohu daří. 

Máte mezi podniky nějaké srdcovky?

Mám, ale moje odpověď bude taktická. Mám jich 365 a všechny jsou vyjmenované v knížce 365. Mám jich strašně moc a je pro mě těžké některé vyzdvihnout, když jsem už byl v téměř dvou tisícovkách podniků. Právě proto ale říkám lidem – tohle je můj výběr, který doporučuju a za který rád tak trochu ručím.

Stíháte ještě vařit doma?

Stíhám, ale tohle se teď trochu proměnilo. Dřív jsme vařili se ženou spolu, byl to takový koníček, ale od toho už jsme trochu upustili. Myslím, že moje žena už si trochu šetří nervy a moc mě k vaření nechce pouštět. V tomhle jsme totiž zásadně jiní. Verunka se hodně drží receptů a já jsem spíš improvizační typ. Máme recepty, které vařím já, jako je rizoto nebo jehněčí perkelt, něco zase vaří Verunka.

Moc nás bavil Gastrokroužek. Bylo by hezké, kdyby podobných v Česku vznikalo víc, lidé se přece nejraději potkávají u jídla nebo dobrého drinku. Jak jste se s Gastrokroužkem dali dohromady?

Gastrokroužek je nádherný projekt, který teď kvůli pandemii sice trochu spí, ale určitě inspiroval spoustu lidí ke scházení se nad jídlem. A taky k uvažování nad tím, že jídlo je hodnota a radost, u které se dá pokecat a spíš tak nějak v pozadí vařit. Takhle jsme to alespoň dělali my, byly to vždycky krásný mejdany a hrozně nás to bavilo. Vyšla k tomu kniha, který je zajímavá nejen konceptem, ale taky díky 80 různým receptům. A určitě to pár lidí inspirovalo. Víme, že byl gastrokroužek v Uherském Hradišti, v Plzni a na jiných místech. Moc je tam zdravím.

Neměl byste recept na založení takového Gastrokroužku v malém?

Ono to vzniklo tak trochu náhodou, na moje narozeniny. Neměl jsem moc času, tak jsem poprosil lidi, aby něco přinesli nebo uvařili na místě. Tohle můžete udělat se sousedy, s kolegy nebo s kamarády. Čím víc vás bude, tím víc pozvání vás čeká a věřte mi, bude to skvělé.