Vítěz Peče celá země Vojtěch Vrtiška: ve stanu jsem prožíval nejšťastnější chvíle v životě

Vítězem třetí řady soutěže Peče celá země se stal mladý student medicíny Vojtěch Vrtiška z Jižních Čech. Jeho precizní dorty s nezvyklými ingrediencemi bavily nejen porotu, ale i diváky. Vojta sám přitom často zažíval náročné chvíle. Přesto o své účasti v soutěži říká, že to byly nejkrásnější chvíle, které zažil. Přečtěte si rozhovor s vítězem Peče celá země, ve kterém se dozvíte, jak se předělávají staré recepty po babičce, kam chodí na nezvyklé kombinace chutí a která z výzev mu dala nejvíc zabrat.

Jak se člověk stane ze studenta medicíny cukrářem?

V mnoha receptech, zejména u třených těst, je vhodné mít ingredience připravené v dostatečném předstihu na kuchyňské lince, aby získaly pokojovou teplotu a dobře spolu „fungovaly“. Jde zejména o vejce, tekutiny, máslo, jogurt apod. Pozor ale na přípravu lineckého těsta, tam platí jiné principy, které si prozradíme níže.

Základy mi rozhodně dala maminka s babičkou, v kuchyni jsem se pohyboval od 4 let. Mamka teď nedávno vylovila moje fotky, na kterých jako čtyřletý mixuju malým plastovým mixérem vánoční plovoucí svíčky. Základ jsem tedy měl, ale věnoval jsem se spíš vaření. Někdy před pěti lety se objevil cukrářský boom, začalo se o cukrařině hodně mluvit a mně začala víc zajímat. Někdy v té době jsem kamarádkám upekl dorty k narozeninám, protože jsem nevěděl, co jiného jim dát. No a pak po mně chtělo dorty víc lidí, ale nebyly to věci, které peču teď. Byly to jednoduché dorty se základním krémem, čokoládou a trochou ovoce. Techniky se postupně nabalovaly, a jestli v tomhle nedám na něco dopustit, tak je to Instagram. Když ho používáte správně, může vám dát hromadu informací, které k nám ještě nedošly, ale které se díky němu můžete naučit.

Maminka a babička jsou domácí cukrářky? Nebo má některá z nich i profesionální zkušenosti s pečením?

Ani jedna. Pekárna ani cukrárna u nás v rodině nebyla. Peče se u nás ale na denní bázi – bábovka, bublanina, štrůdl. Babička pochází ze statku, kde se peklo každou neděli pro spoustu lidí. Díky tomu máme doma velmi zajímavé staré recepty. Spoustu z nich jsem upravil a v nových úpravách je prezentuji. Snad jen – prababička pracovala v jedné pražské cukrárně, ale jako prodavačka.

Jak se dají recepty po babičce zmodernizovat?

Je to sice jenom část toho, co peču, ale hodně mě to baví. Jsou to chutě, které jsou lidem blízké a sympatické, není potřeba je výrazně měnit, ale dát jim trochu nový kabát je dobrá alternativa. Záleží na konkrétním receptu, ale je to vždycky o náladě. Obměňovat se dají třeba suroviny. U nás je tradiční borůvkový koláč s tvarohem a smetanou. Namísto tvarohu tam můžete dát ricottu s limoncellem a tymiánem a máte moderní koláč, který stojí na tom sto let starém receptu od babičky.

A co na to sama babička?

Babička není vůbec konzervativní, zatím mám od ní dobré ohlasy.

Ingredience, které jste kombinoval v soutěži Peče celá země, nás hodně bavily. Nebál jste se zvláštních kombinací ani exotiky. Kam chodíte pro inspiraci?

Když stavím dort nebo dezert, mám buď představu o tom jak bude vypadat nebo jak bude chutnat. Když ho stavím podle vizuálu, upravuji podle toho i samotnou chuť. Jsem toho názoru, že by vzhled měl doplňovat to, jak zákusek chutná. Když mám naopak nápad na zajímavou chuť, upravuji podle toho vzhled dortu nebo zákusku. Od začátku, kdy jsem začínal péct, jsem se sám sebe ptal, jestli bych tenhle kousek chtěl ochutnat, kdybych ho viděl ve vitrínce. Kombinace maracuja a mango už mi přijde vyloženě nudná. Takhle nadužívaných chutí je hrozně moc, přitom si myslím, že pestrost, která je k dispozici, je obrovská. Inspirace na jejich kombinace jsou pak většinou momentální nápad – chuť na konkrétní jídlo, výlet do vietnamské tržnice Sapa, drink, který si dáte v baru nebo některá z jeho esencí.

Dezert s koprem byl řekněme dost odvážná kombinace.

Ve finále jsem použil černou limetku, což je koření, které se používá na Blízkém východě. Je to limeta, která se spálí na malý černý uhlík, díky tomu má specifické nakyslé kouřové aroma a já jsem ji použil do zmrzliny. K jejímu použití mě inspiroval jeden francouzský cukrář, který ji použil do makronek.

V roce 2022 jste se svou dortovou kokedamou vyhrál v soutěži Foodblog roku Výzvu budoucnosti Partnerské soutěže ETA. Kromě vás v tomto ročníku bodovala také Karolina Four nebo Chefkoudy, takže jste se ocitl ve velmi dobré společnosti.

Foodblog roku pro mě byl obrovská zkušenost. Do té doby jsem nikdy v ničem nesoutěžil a vůbec jsem nečekal, že bych mohl vyhrát. Vymyslel jsem si kokedamy z mechového dortu s ibiškem a jahodami, a vlastně jsem ani neplánoval, že by se mi to povedlo upéct tak, jak jsem si představoval. Do dneška z toho mám obrovskou radost, protože to byl první krůček, kterým se mi otevřela česká gastro a cukrářská scéna.

 

Co jste vyhrál?

Poukaz na 10 000 Kč na výrobky od ETA, což mi dost pomohlo i v přípravách na Peče celá země. Robot to myslím dost schytal.

Za vítězství v Peče celá země vás čeká další poukázka na vybavení ETA, už máte něco vyhlédnuto?

Mám vyhlédnutou hodně velkou ledničku, kam se vejde hodně dortů. Momentálně mám ledničku běžné velikosti, sedí mi tam tři dorty, potřeboval bych tam vmáčknout čtvrtý a ten už se tam prostě nevejde. Nějaká americká lednička by se rozhodně hodila. Robot už by taky asi zasloužil odpočinek, tak uvidíme.

Pečete teď pro někoho? Pro kavárnu? Cukrárnu?

Peču pro sebe, pro lidi z okolí a pro fanoušky na sociálních sítích. Stál jsem totiž před rozhodnutím, jestli položit medicínu a jít se cukrařině věnovat profesionálně do nějakého provozu, nebo si péct doma pro radost a pro fanoušky. Ve finále se držím druhé možnosti, která mi dává neskutečnou volnost. Jednak můžu pořád studovat lékařství, jednak můžu péct i dorty, které jsou absolutně neprodejné. Na Valentýna jsem dělal dort ve tvaru lidského srdce, které jsem z korpusu vyřezával pět hodin. V běžné provozovně s dorty na zakázku tohle nemáte šanci vyrobit.

Vybrat si mezi medicínou a cukrařinu asi nebyla jednoduchá volba.

Po pravdě pro mě období po natáčení Peče celá země bylo velmi depresivní. Věděl jsem, že jsem vyhrál, uklidil jsem doma trofej pod postel a šel jsem dohánět zkouškové, které jsem měl mít už dávno hotové. Poslední zkoušku jsem dělal na první pokus v posledním termínu v září. Donutit se zvládnout tyhle zkoušky bylo velmi těžké, protože jsem zrovna stál na rozcestí mezi pečením a medicínou. Naštěstí se ukázalo, že si hned vybírat nemusím, a za to jsem moc rád, protože to pro mě bylo neskutečně těžké. Zdá se, že cukrařina malinko vede, ale ještě se to utřepává.

Čemu byste se chtěl věnovat v medicíně, kdyby zvítězila?

Studium lékařství funguje tak, že 6 let studujete všeobecné lékařství a teprve pak si děláte konkrétní atestaci. Já jsem teď ve třetím ročníku, takže mám ještě čas, ale na medicínu jsem šel s tím, že bych chtěl urgent nebo jiné trochu stresující zaměření.

Mluvíte o stresu, ale Peče celá země je formát, který ve všech zemích funguje hlavně proto, že je to sice napínavé, ale také milé a nic zlého se tam neděje. Je to tak i v zákulisí?

Prvek stresu tam rozhodně je. A není to jenom střihem. Byla tam ale skvělá parta lidí, nejenom mezi soutěžícími, ale také ve štábu. Mnozí z nich jsou dnes mými přáteli, a přestože to může znít trochu pateticky, chvíle ve stanu patřily k nejšťastnějším v mém životě. Hned bych se tam vrátil, kdybych mohl. Kdokoliv, kdo rád peče a umí do svých výrobků otisknout sám sebe, by to měl zkusit. Není to nastrojené, je to opravdu milé a výjimečné.

Kolik času jste strávili ve stanu?

To je právě ten stresující prvek. Natáčení probíhalo měsíc a půl, vždy od pondělka od čtvrtka. V 7 ráno nás v Praze nabíral minibus, který nás dovezl na místo, zpátky jsme se vraceli kolem osmé večer. V pátek jsem pak doháněl školu a sobotu jsem většinou úplně celou prospal. Za měsíc a kus se na vás tenhle zápřah začne podepisovat. Ty těžší výzvy trvaly 4-5 hodin, při kterých pracujete ve stanu, ve kterém je 30 stupňů a jedete v kuse bez přestávky, není to legrace. Občas jsem končil nadopovaný prášky a s úpalem. I přesto je to úžasná zkušenost.

I přesto to vypadalo, že soutěží proplouváte celkem hladce. Byl tam nějaký okamžik, kdy jste si řekl – tohle fakt nedám?

Tohle mi myslím dala medicína, nemám úplně tendenci se z něčeho hroutit. Když víte, co děláte, orientujete se daleko lépe a pracuje se vám s lehkou hlavou. Nejvíc stresující pro mě byla asi krabičková výzva. Krabičky se odevzdávaly tak, že se malá krabička vložila do velké a zavřelo se víko. Já měl krabičku připravenou tak, že ta větší měla slepé dno s karamelovou a pekanovou náplní a jablky s fenyklem. Když jsem do toho položil svou malou krabičku, přesahovala zhruba o půl centimetru tu velkou. V posledních asi 10 minutách jsem vydlabával půlku mezipatra, Terezka mi půjčila odřezek sušenky, na kterou jsem pak postavil malou krabičku. To byl asi můj největší zásek. Kameramani jásali, že mě konečně vidí ve stresu.

Který z dílů vám naopak udělal největší radost?

Myslím, že nejvíc jsme si všichni užili sklo, tedy crème brûlée. Mně osobně nejvíc sedla výzva s medvídkem, což je dost paradoxní. Když jsem zjistil, že budeme péct medvídka, myslel jsem, že ani nepodepíšu smlouvu a nepůjdu do toho. Já, který jsem řekl, že už nikdy nechci dělat potahované dorty, dorty modelované nebo vyloženě dětské dorty. Doteď nechápu, že jsem v tomto kole vyhrál Pekaře týdne.

Co nového jste se naučil kromě toho, jak se dělá muzikálový řez nebo brněnský dort?

V soutěži už musíte mít nějaké znalosti, na kterých musíte stavět. Soutěži ale předchází půlrok, během kterého se připravujete a zkoušíte si recepty. Vymýšlíte je s technologiemi, které máte doma a snažíte se vejít do časového limitu. To byla obrovská lekce, která mi hrozně moc dala a ze které žiju dodnes.

Dala vám účast v soutěži Peče celá země také něco lidsky?

Dala mi 11 skvělých nových přátel a spoustu úžasných lidí ze štábu. Do soutěže jsem nešel s nějakým velkým očekáváním, chtěl jsem jen něco odpéct a jít domů. Vůbec jsem nečekal, že potkám tak úžasné lidi, které jsem potkal. To fakt ne. Tentokrát se tam sešla jedinečná parta. Díky bohu za castingy. Vděčím jim za 11 úžasných lidí.

Věřím, že ve finále už byla situace taková, že by každý z vás měl radost, ať už by zaznělo kterékoliv jméno vítěze. Jak jste se ale cítil, když jste slyšel to svoje?

Finále bylo extrémně náročné a vyčerpávající. Když jsem skončil kreativní výzvu, sedl jsem si na židli a pomalu jsem už ani nevstal. Měl jsem trochu úpal a už mi nebylo úplně dobře. Spadl ze mě měsíc a půl stresu abych něco nepokazil, protože teď už nebylo co pokazit. Před vyhlášením bylo chvilku prázdno, takže mi pak už bylo trochu jedno, čí jméno nakonec zazní.

Máte nějaký cukrářský sen?

To je otázka, kterou jsem si sám pokládal. Můj sen byl dostat se do Peče celá země, něco si odpéct, potkat se s porotci a neudělat si ostudu. A když se vám to splní, máte v takovém tom místě pro sny prázdnou bublinu. Ne všechno se má prozrazovat, takže vám nemůžu říct, čím tuhle bublinu chci zaplnit.

Tak snad to nebude to, na co se teď chci zeptat. Bude kuchařka?

Bude, pravděpodobně jí obětuji své studium patologie. Právě teď na ní pracuji a na podzim by mohla vyjít. Hodně času mi zabralo vybalancovat ji tak, aby si v ní každý našel něco. Aby tam byla cukrařina, která není úplně obyčejná a která diváky baví, ale taky běžné pečení, které se dá zvládnout.

Existuje někdo, bez koho byste si svou účast v soutěži nedokázal představit?

V soutěži jsem sice stál sám za sebe, ale v reálu za mnou stála obrovským dílem rodina, maminka, babička, které mi radily a hodnotily mou přípravu, podporovaly mě finančně, protože jsme pekli dorty pro 40 lidí v době, kdy kostka másla stála 60 Kč. Mám za sebou přátele z medicíny, díky kterým ji ještě pořád můžu studovat, tak kamarády, kteří mi pomáhají do teď, Viki, Ondra, kteří stojí za kamerou, když točíme recepty na sítě. Masa lidí, která za mnou stála, a která nebyla vidět, byla obrovská. Bez nich bych to nevyhrál. A vlastně bych bez nich do soutěže asi ani nedošel.