Vítězka Peče celá země Martina: Byl to zápřah, ale hned bych se tam vrátila

Vítězka Peče celá země Martina: Byl to zápřah, ale hned bych se tam vrátila

Martina Kynstlerová byla po celou dobu soutěže Peče celá země naprosto nepřehlédnutelná. Její smích se často ozýval soutěžním stanem, ve vypjatých chvílích nebo při loučení s některým z kolegů ji ale po tvářích kanuly slzy jako hrachy. Osobité byly také její soutěžní výtvory, ať už to byly slané koblihy nebo nezapomenutelné recepty s nivou. Přestože se stala vítězkou, nejvíc se bála, co na to řeknou lidé. Jak se jí v soutěži dařilo a co ji teď čeká?

Jaké to je dívat se na sebe v pořadu Peče celá země?

Od natáčení už uběhl téměř rok, ale v televizi člověk vůbec poprvé vidí, jak ho hodnotí porotci. Když jsem zaslechla, jak pan Maršálek říká, že ho neustále něčím překvapuji, byla jsem z toho velmi dojatá. Jinak je to ale jakoby tam člověk byl. Když vidím záběry na obrazovce, moc bych se tam chtěla vrátit a užít si každý okamžik bez toho, abych řešila, jestli už v tomhle kole vypadnu nebo že se mi něco nepovede. 

Celou dobu jste vypadala, že se dobře bavíte, že je to zábava a pohoda. Místy to ale musela docela dřina.

Úplně jednoduché to nebylo, to je pravda, ale sestříhali to tak dobře, že skoro není vidět, jak často brečím. Kameraman ale vždycky neomylně přiběhl, když se něco dělo. Jakmile se z některé trouby začal linout zápach spáleniny, byl v tu ránu na místě. Když se teď zpětně dívám na jednotlivé díly, moc často tam nejsem, což je dobré, protože občas jsem plácala hrozné pitomosti. Ale užila jsem si to, to zase ano. 

Jak jste si v soutěži fandila? Dělala jste si zálusk na vítězství?

Napřed jsem si řekla, že to zkusím, že mě nejspíš ani nevyberou. Pak přišlo druhé kolo, to už šlo do tuhého, a pak mi volali, že mě opravdu berou do soutěže. Tak jsem si dala za úkol neodejít jako první, a taky vydržet až do chvíle, kdy budu moct upéct své oblíbené slané koblihy. Že bych to ale dotáhla do finále? Já? Dodneška se tomu divím. 

Kdo vás učil péct?

Mamka pekla a já jsem s ní strašně ráda trávila čas v kuchyni. Starší sestra byla celé dny s tátou na zahradě, já zase s mamkou u plotny. Základy mám tedy od mamky, časem jsem ale začala hledat recepty na internetu a zkoušet si svoje vlastní. 

Naučila jste se v Peče celá země něco nového?

No jéje, mít tak doma šoker, to by bylo! Ale vážně – naučila jsem se být mnohem trpělivější a dodržovat recepty, což jsem do té doby nedělala ani omylem. Naučila jsem se spoustu detailů a vychytávek, ale taky jsem zjistila, že dobré kuchyňské vybavení dělá zázraky. Pracovali jsme s roboty ETA, a když jsem si po soutěži zkoušela vyšlehat krém v mém starém robotu, překvapilo mě, že vlastně vůbec nezajede metličkami do kraje mísy. ETA tohle dělala skvěle. Stejně jako šlehání korpusů nebo hnětení těsta.

Suroviny jste si na jednotlivé výzvy připravovali sami?

U většiny ano, ale u technické výzvy jsme měli suroviny připraveny od porotců s tolerancí pár gramů. To proto, abyste nemohli začít znovu, kdyby se vám to nepovedlo.

Josef Maršálek o Peče celá země mluví jako o milé a klidné soutěži. Mě to ale občas přišlo jako velké drama. Jak jste se cítila vy?

Bylo to všechno v jednom. Bylo to drama, ale byla to i radost. Napjaté nervy jsme měli hlavně ve chvíli, kdy se vyhlašovaly technické výzvy, a nikdo z nás netušil, co se bude péct. Navíc jsme se těšili, že si večer sedneme a popovídáme si s ostatními soutěžícími, ale večer jsme padali do postele unavení a s hlavou plnou myšlenek na další den.

Jak jste se na soutěž připravovala? Procházela jste si recepty? Zkoušela jste je doma? Byl na to čas?

Přiznávám se, odflákla jsem to. Spoléhala jsem se na to, co jsem uměla péct z domu, zatímco ostatní to myslím měli pečlivě nazkoušené. Dokonce ani když jsme nastupovali do finále, nevěděla jsem tak docela, jak udělám svůj závěrečný dort. Myslela jsem, že to nebudu potřebovat a že do finále stejně nepostoupím.

Narazila jste i na něco, s čím jste si opravdu nevěděla rady?

Nejvíc mě asi zlobila technika, přece jen je to jiné, než když pečete doma. Když nás bylo v soutěži hodně, pekla trouba tak akorát, když byl odběr menší, najednou nám všechno připalovala. Doma jsem zvyklá mít rozdělené stěrky podle barev na syrová vejce, na krémy, prkénka zase podle toho, na co se používají. S tím jsem se musela v soutěži trochu naučit pracovat.
 
No a taky nerada čtu recepty. Ráda si je vytvářím, ale nerada podle nich peču. Všechny výrobky technické výzvy podle toho taky vypadaly. I bez fotky muselo být porotcům jasné, které jsou moje. Naštěstí jsme neměli za úkol nic, co bych doma nikdy nedělala. Tedy až na Aljaška dort, o tom jsem slyšela poprvé až v soutěži. A novinkou pro mě byl taky recept na dort Doboš. Ten jsem dělala jenom jako low-carb řezy při jedné z nesčetných diet. A že jsem jich už vyzkoušela. Teoreticky je mám zmáknuté úplně všechny. 

V sedmém díle jste se taky vsadila o vašich 20 kilo.

Vezli nás na sedmé kolo a v autě říkám kolegyni Markétce – Markétko, dneska končím a jedu domů, vsadím svých dvacet kilo. A pak jsem najednou byla pekařem týdne. Po soutěži jsem se vrhla na kuchařku, doma mám malého kloučka, chodím do práce. Navíc jsem nebyla psychicky úplně v pohodě, pak jsem čekala na jaro...  Sečteno, podtrženo, zaplatila jsem zase tisíce za dietu, ale kila šla pak zase nahoru. Budu si asi muset najít styl stravování, který už mi vydrží do konce života. A moje milovaná niva v něm asi nebude.

Co běží člověku v hlavě, když moderátoři řeknou: Pečte teď!

Radost. Myslím, že jsme se všichni hrozně těšili na nové pečení. Až tedy na technické výzvy, to jsme nikdy nevěděli, co na nás pod utěrkou čeká.

Kdy vás napadlo, že byste to mohla dotáhnout až do finále.

To mě, upřímně, nenapadlo vůbec. Při vyhlášení jsem koukala na Janu a Lucku a těšila jsem se, jaký budou mít výraz, až všichni uslyšíme jejich jméno. A moc jsem jim to přála. Nečekala jsem, že by mohlo zaznít jméno moje. Proto si pamatuju jenom, jak mi kolem krku skočila další z finalistek Lucka, a pak už nic. 

I teď, když proběhlo finále v televizi, si vítězství moc neužívám. Spíš se bojím, co na to řeknou lidé. Snažím se ale nepoddávat se tomu a víc si věřit. 

Poznávají vás lidé na ulici?

Dneska cestou do práce mě na náměstí oslovil nějaký pán. Hned jsem si řekla – a jé, buď se zeptá na cestu, nebo mi začne radit, jak mám zhubnout. Byl to ale mladý, hubeňoučký klučina, který mi říkal, že mi moc fandí a že by chtěl ukázat přítelkyni společnou fotku, aby mu věřila, že mě ve městě potkal. To mi udělalo vážně radost. Vždyť já se pořád bojím, že to moje vítězství lidé nevezmou. 

Nebo mi napsala paní, jestli bych jí neposlala podepsanou fotku pro dceru, že by si zaplatila poštovné. To bylo moc milé. Osobně mi nikdo neřekl nebo nenapsal nic zlého. Většinou mi drží palce. V komentářích na oficiálním profilu už je to horší, ale rozhodla jsem se, že od sedmého dílu dál už je sledovat nebudu. A je mi líp. 

V soutěži vám po tvářích často kanuly slzy. Za kým jste se chodila vyplakat?

Za svou rodinou a přáteli.

Pro koho pečete? Doma pro svoje chlapy?

Kdybyste viděla manžela, tak poznáte, že u nás se peče hodně. Naštěstí můžu péct i pro holky v práci, ale teď mi nějak stávkují. Zdá se mi, že se snad chystají na plavkovou sezonu nebo co. 

Který dezert doma nebo v práci nejvíc frčí?

Manžel miluje laskonky, a taky větrníky, ale jsou v nich tuny cukru a je s tím spousta práce. Syn miluje dortová lízátka, ty ani nestihnu obalit v čokoládě, mizí mi pod rukama rovnou celé piškotové koule. Taky milujeme likérové špičky, ale zlobte se s nimi doma, že jo. 

Takže bude knížka?

Už je hotová a právě šla do tisku. Jmenuje se Sladce, slaně, boubelatě, bude v ní 52 malých hříchů - na každý týden jeden. Jsou to recepty pro ty, kdo přijdou z práce a jsou unavení nebo třeba doma nemají tolik vybavení. Tyhle recepty se dají zvládnout se základním náčiním. Je tam hodně nivy, samozřejmě, ale jde tam hlavně o suroviny, které míváme běžně doma. Jsou tam listové trubičky obtočené slaninkou s nivovou náplní, likérové špičky ve tvaru sušenek, ležící indiáni, tyčinky k pivu a vínu, perfektní kokosová bábovka nebo marcipánový koláč se švestkami. Vyjde v nakladatelství Došel karamel Adély Hálkové, na pultech by mohla být začátkem června. 

V medajlonku k pořadu jste říkala, že byste ráda měla cukrárnu s posezením. Bude?

Doba teď bohužel není cukrárnová. Moc ráda bych ale dodávala jednou dvakrát do měsíce dezerty do některé kavárny, aby mě to mohlo pořád bavit. Do toho bych chtěla občas udělat kurz, potkat se s ostatními pekaři a cukráři u plotny a udělat si hezkou neděli. Kdybych měla mít cukrárnu, chtěla bych ji mít v domečku se zahradou a otevřít dvakrát do měsíce, aby se na zákusky lidé těšili. No a navíc mám moc ráda svoji práci a nerada bych ji teď opouštěla. Uvidíme, těším se, co mě čeká. 

Máte nějaké cukrářské sny?

Jestli bych si opravdu něco přála, pak mít kuchařský pořad se svým synem. To byste ho museli vidět, jak mi pomáhá v kuchyni. Robota může doma zapojit jenom on, umí vážit, ví, která stěrka je na co. Byla bych šťastná, kdybychom spolu měli pořad, který by rodiče inspiroval k tomu, aby s sebou vzali děti do kuchyně. Vždyť to jsou nezapomenutelné chvíle

© Česká televize - foto: Křepelka