Vítězka peče celá země Eliška Hlaváčová: nejraději peču makové koláče pro své nejbližší a jsem spokojená, když jsou spokojení oni a chutná jim.

Vítězkou čtvrté řady soutěže Peče celá země se stala „neobyčejně obyčejná“ Eliška Hlaváčová, sympatická farmářka z Doupovských hor. Její dorty a dezerty okouzlily diváky i porotu, regionální dort z Karlových Varů se stal její srdcovou záležitostí. Přečtěte si rozhovor, ve kterém se dozvíte o Eliščině lásce k pečení, kdo pro ni byl největší motivací a jaké má plány do budoucna.

Jaké byly Vaše první pocity ve chvíli, kdy zaznělo Vaše jméno jako vítězky pořadu? 

Upřímně pro mě byl ten poslední díl velmi náročný. Mé odloučení od rodiny bylo velmi dlouhé. Ve finálovém dílu už to bylo pět týdnů, kdy jsem s nimi nebyla pravidelně doma. Nešlo o to, že bych si až v tu chvíli uvědomila, jak moc mi chybí – to jsem věděla celou dobu. Ale když jsem svého partnera a obě děti uviděla, v ten moment jsem měla chuť od všeho odejít a běžet za nimi. Navíc musela moje maminka odvést plačící dcerku kousek stranou. Bylo pro mě velmi těžké je vidět a nemoci za nimi hned jít, obejmout je a být s nimi tak, jak bych si přála.

Takže samotné vyhlášení si nepamatuji příliš dobře. Soustředila jsem se hlavně na rodinu a to, že už chci být s nimi. Nedokázala jsem vyhlášení tedy ani pořádně vnímat a užít si ho. Závěr soutěže byl pro všechny emočně velmi náročný. 

Změnilo Vás soutěžení nějak lidsky, získala jste více v trpělivosti, sebevědomí nebo třeba odvahy?

Troufám si říct, že spíš ne. Více mne formuje mateřství jako takové. Soutěž byla osudový nadrámec v mém životě. 

Byl to právě někdo z rodiny, kdo Vás přihlásil?

První impuls přišel od partnerovy tety, která soutěž miluje. Při každé rodinné slavnosti navrhovala, abych se do pořadu přihlásila. Když byl vyhlášen termín přihlášek, tak jsme s partnerem o mé účasti žertovali. Večer mi ale řekl: „Tak to zkus. Pošli přihlášku a uvidíš, jestli Tě pozvou na casting.“ Tak jsem si řekla, že do toho půjdu. Nechtěla jsem později litovat, že jsem nenašla odvahu to alespoň zkusit.

Mým přání bylo, aby mi na castingu dal někdo adekvátní zpětnou vazbu na mou práci a pečení. Přece jenom je rodina, pro kterou jsem do té doby hlavně pekla, vstřícnější a chválí i to, co já nepovažuji za úplně precizní. Objektivní názor pro mne byl velmi důležitý a velmi jsem po něm prahla. 

Takže jste do té doby pekla pouze pro svoji rodinu?

Ano, dá se říct, že tím jsem začínala. Po narození mého syna jsem se začala pečení více věnovat a připravovat různé dezerty na všechny rodinné sešlosti, hlavně oslavy narozenin. Jsem ráda, že mohu pro své nejbližší připravit dobroty, které jim chutnají. Když jsou spokojení oni, jsem spojená i já. 

Měla jste před samotným natáčením nějaké obavy? 

Vůbec jsem nečekala, že budu pozvaná do druhého kola castingu. Bylo pro mě překvapením, když jsem se dozvěděla, že jsem se dostala do dalšího kola. Primárně mi běželo v hlavě, jak to zvládneme s dětmi. Ale ze začátku jsem si ani nepomyslela, že projdu celou soutěží až do finále a strávím na natáčení celých pět týdnů. Ze samotné soutěže jsem neměla velký strach, největší obavou pro mě byla právě starost o rodinu a děti. Nicméně partner byl pro mě neskutečnou oporou, od začátku mě podporoval a věřil, že to spolu zvládneme. 

Při první návštěvě stanu jsem si říkala, že si nemůžu udělat ostudu a že musím ten díl ustát a postoupit alespoň do druhého dílu. 

Když se ohlédnete zpětně, která výzva pro vás byla nejtěžší a proč? Na kterou výzvu vzpomínáte naopak nejraději? 

Finále bylo rozhodně nejtěžší. Poslední dort jsem připravovala pod velkou tíhou emocí, kdy jsem viděla svou rodinu, ale nemohla za nimi jít. Už jsem se těšila, jak ze mě vše spadne a budu se moct vrátit domů. 

Srdcovou záležitostí pro mě byl regionální dort Karlovarského kraje hned v prvním díle. Dlouhou dobu jsem přemýšlela, jak Vary co nejlépe znázornit a přiblížit svůj rodný kraj široké veřejnosti. 

Měla jste během natáčení nějaký rituál, který vám pomáhal v koncentraci? 

Motivací a uklidněním pro mě byly hovory s partnerem a dětmi. Telefonáty s nimi byly mou největší motivací. Partner mi vždy popřál, abych si soutěž užila a dala do toho maximum.

Věřím, že mezi soutěžícími vznikla mnohá přátelství. Máte ze soutěže i taková, která pokračují i nyní po natáčení?

Atmosféra byla velmi příjemná a vždy jsme se těšili na společné večeře, kde jsme probírali detaily jednotlivých výzev a sdíleli své dojmy z natáčení. I po skončení soutěže zůstáváme v kontaktu a měli jsme možnost se společně sejít u sledování osmého dílu. Bylo velmi příjemné vidět celý pořad znovu, tentokrát z pohledu diváka u televizní obrazovky, a připomenout si atmosféru, kterou jsme během natáčení prožívali.

S Lukášem a Denčou jsem i nadále v pravidelném kontaktu. Celkově jsme se ale sešli jako velmi dobrá parta a věřím, že naše přátelské vztahy budou pokračovat i do budoucna.

Kdo vás naučil péct? 

Vždy jsem jako malá pekla s babičkami. Moje maminka pekla také velmi ráda, ale nejvíce času jsem v kuchyni trávila s babičkami. Naučila jsem se s nimi spoustu věcí, od pečení dezertů až po zavařování okurek. Celkově mám z rodiny zažité, že žena vytváří teplo domova a stará se o své blízké. 

Vzpomenete si na svůj úplně první upečený dezert, chystala jsem ho také s babičkami?

Pamatuji si, že jako malé dítě jsem zkoušela palačinky. Ve 12 letech jsem chtěla udělat radost své mamince a upekla jsem jí k narozeninám dort. Dnes bych tento pokus nejspíš dortem nenazvala, ale maminka měla tehdy velkou radost a já s ní. 

Zmiňovala jste, že pečete nejčastěji na rodinné oslavy dodnes. Máte nějakou „signature“ specialitu, kterou připravujete nejraději? 

Úplně nejvíc si v mém okolí přejí kynuté makové buchty, takže je peču nejraději. Připravuji je už několik let a dnes k nim nepotřebuji ani recept. Ten původní jsem postupně upravila a vyladila si vlastní makovou náplň, ve které jsem cukr částečně nahradila strouhanými jablky, takže je o to vláčnější a zdravější. 

Za svoji signature specialitu považuji dort z osmého dílu soutěže – likérovou špičku v moderním pojetí. Tuto chuť jsem si zvolila proto, že ji miluji už od dětství, a chtěla jsem ji připravit bez suchého bufleru, který mi osobně nikdy příliš nechutnal. Poměrně dlouho jsem ladila složení jednotlivých komponentů, abych dort vyvážila do správných chutí a byla s výsledkem opravdu spokojená. Později jsem tento chuťový koncept kreativně přetvořila i do autorské podoby balónu Wilsona inspirovaného filmem Trosečník, který mohou lidé vidět i na mém Instagramovém profilu. Šlo o další způsob, jak tuto chuť vizuálně posunout a dát jí nový příběh.

Jaké chutě vás baví kombinovat? Máte surovinu, bez které se v kuchyni neobejdete?

Vzhledem k tomu, že žijeme na rodinné farmě, tak cílím převážně na to, co si vypěstujeme a vyprodukujeme u nás doma. Sezónně se tedy mění i chutě a suroviny, které používám. Na podzim se těším, až budeme mít vlastní hrušky, jablka a švestky. V létě sbíráme s dětmi jahody a rybíz. Využívám domácí plody čerstvé nebo si je zavařuji, připravuji různé pyré nebo si je zamrazím pro další použití v zimě. Kombinuji nejraději z toho, co máme aktuálně k dispozici z vlastní zahrádky. K tomu, co si sama vypěstuji, mám potom i jiný vztah a více mi to chutná. 

Surovinou, bez které se ve své kuchyni jen těžko obejdu, je jednoznačně mák. Můj partner ho miluje, a proto ho velmi často využívám především v kynutých těstech a různých kombinacích, kde může jeho chuť naplno vyniknout. Zároveň ale platí, že můj tatínek i švagr mají na mák alergii, takže v okamžiku, kdy peču i pro ně, musím tuto surovinu naopak zcela vynechat nebo připravit alternativní variantu tak, aby si mohli pochutnat všichni.

Rodina je pro vás velmi důležitá. Máte nějaký recept nebo kousek nádobí, který se předává z generace na generaci?

Určitě, po prababičce mám starou kamennou formu na bábovku. Používala ji i moje babička a maminka. Teď ji mám už několik roků já a pořád se v ní krásně peče. Když peču bábovku, tak jedině v ní, má potom úplně jinou chuť. Věřím, že jednou s ní bude péct i moje dcera. 

Používáte také nějaké další spotřebiče, které vám usnadňují práci? 

Když jsem začínala péct před soutěží, tak jsem hodně věcí dělala ručně. Až později jsme si pořídili kuchyňského robota, který mi teď ulehčuje práci.

Kdybyste mohla poradit lidem, kteří se bojí začít péct, co byste jim řekla? 

Přála bych si, aby se lidé nevzdávali, když se něco nepodaří napoprvé. Na sociálních sítích často vidíme především povedené výsledky, ale už méně cestu, která k nim vedla. Sama dobře vím, že ne vždy se všechno podaří podle představ. I nám soutěžícím se během natáčení většinou dařilo, ale v běžném domácím prostředí to někdy dopadne jinak. Důležité je zkoušet to znovu, učit se z vlastních chyb a mít radost z pokroku – výsledky pak přijdou přirozeně.

Změnila vám účast život? Plánujete zůstat amatérským pekařem a cukrářem, nebo míříte profesionální cestou?

Stále se vnímám jako amatérská cukrářka – pečení je moje velká vášeň, ale primárně jsem partnerka a máma. Mám své cukrářské sny, ale o konkrétních plánech nerada mluvím dopředu. Věřím, že vše má svůj čas a že se věci mají nechat přirozeně plynout.

S partnerem pracujeme na rekonstrukci našeho kuchyňského prostoru. Kuchyň plánujeme vybavit novými spotřebiči od ETA, kde své místo najdou například chladnička, trouba nebo kuchyňský robot.

Partner a děti jsou pro mě prioritou číslo jedna. Pečení beru jako způsob, jak dělat radost svým nejbližším – ať už jde o kváskový chleba nebo dezerty připravené na rodinné oslavy. Největší radost mám, když vidím, že jim chutná.